Následující řádky nepíšu proto, abych strašila a odrazovala jógové lektory od snahy jógou pomáhat (i když po mnoha letech zkušeností bych řekla, že tou důležitější snahou by mělo být neuškodit), ale myslím si, že je potřeba varovat před… jak to slušně říct… pohádkáři, kteří slibují superlativní účinky jógových technik pro všechny a na všechno. Zároveň porušují ty nejzákladnější jógová pravidla – ahimsá, satja, astéja, aparigraha – neškodit, být pravdivý, nepřivlastňovat si a neulpívat, obzvlášť pokud si vytvoří z konkrétní formy jógové terapie produkt, který masivně šíří.
Jóga je často prezentovaná jako 2v1 – praxe pro tělo i mysl, anebo jako všechno v jednom – praxe pro tělo i mysl, kondici i zdraví, krásu i spiritualitu atd. atd. Zní to dost dobře, ale…
Logicky uvažujícímu člověku, který má dostatek zkušeností s tělesnou i duševní praxí, musí být jasné, že některé cíle je těžké spojit (např. zvýšit výkonnost a zároveň zlepšit zdravotní problém), a že některé cíle rozhodně nelze slibovat v rámci skupinových lekcí nebo jen několikahodinových workshopů.
Jógu chápu jako praxi, která směřuje k vyváženosti a integritě všech složek člověka. To je celkem jasná definice, ale je k ní potřeba znát to, co vyvažuju a integruju a co jsou ty jednotlivé složky.
Terapie je léčba směřující ke zlepšení zdravotního stavu, tudíž potřebuji přesně znát to, co chci zlepšit.
Jako jógový terapeut bych měla mít dostatečné znalosti z jógové filozofie, anatomie, fyziologie, psychologie a měla bych být schopná tyto informace smysluplně propojit mezi sebou a se stavem konkrétního člověka. Dále bych měla znát množství různorodých technik a praktických cvičení, z kterých bych dokázala zvolit to nejvhodnější. A v neposlední řadě bych měla mít dostatek soudnosti a pokory, abych věděla, co je a co není v mých silách.
Mezinárodní organizace sdružující jógové školy a lektory – Yoga Alliance zakazuje školit jógovou terapii v rámci lektorských kurzů. Předpokládám, že je to právě z toho důvodu, že nestačí jen nějak poskládat jógové pozice a dechové a mentální techniky, že prostě nemůže z logiky věci existovat „kuchařka“ s recepty typu: na tuhle nemoc dělej tohle a na tenhle problém zase tohle, tolikrát denně, tolik a tolik minut.
Opravdová jógová terapie vyžaduje individuální přístup a z její podstaty vyplývá, že výsledná vyvažující a integrující praxe nebude stejná pro všechny, a to ani tehdy, jeví-li se jejich problém jako totožný.
Pro názornost si představme, jak rozdílní a v jak rozdílné kondici mohou být lidé např. s diabetem. Škála je velice široká od zdatných sportovců až po „skoroležáky“. Mají také rozdílnou minulost a zkušenosti, současné životní podmínky, sebevnímání, dovednosti atd. Myslíte, že budou všichni schopni dělat to samé, a že jim všem pomůže stejná sada cvičení?
Problém se zevšeobecňováním není jen u terapeutických metod a účinků jednotlivých pozic, ale i u kontraindikací, tedy u zakázaných nebo nevhodných cviků a technik pro tu kterou diagnózu. Někdy právě to, co by bylo v extrémním provedení výrazně škodlivé, může být v jiném provedení výrazně prospěšné. Člověka s vysokým krevním tlakem můžeme dlouhou výdrží v obrácené pozici poškodit, ale šetrné rozhýbávání do předklonu ze stoje (kde je trup taky obrácený vůči gravitaci) zlepšuje pohyblivost pro úkony běžného dne a mírná lomená svíčka může stimulovat receptory v krčních tepnách právě ke snížení tlaku krve, …když tedy pomineme to, že i vysoký krevní tlak může mít mnoho příčin, projevů a rozdílných hostitelů, a dostali bychom se opět k individuálnímu přístupu.
Vedle individuální jógové terapie je samozřejmě velmi prospěšná a žádoucí preventivní a kompenzační jógová praxe, která je možná i v rámci skupinových lekcí. Nelze na nich ovšem slibovat konkrétní účinky.
Konkrétní ásana nebo cvik, dechová nebo relaxační technika nemusí mít automaticky stejný účinek na různé jedince. Deklarované superlativní benefity, které jsou tak časté v knihách a článcích o józe, jsou ve své podstatě zavádějící reklamou.
Navíc velká část účinných cviků a technik, které se dnes ve zdravotní józe používají, není vlastně ani jógová, nýbrž převzatá z jiných cvičebních a terapeutických systémů. Je to logické, protože z historického hlediska byla nemoc, fyzická i psychická, překážkou k praktikování jógy (Pataňdžaliho Jógasútra 4.st.n.l.) a původní ásany, pránájáma, bandhy atd. nesloužily primárně k léčení. Navíc jsou často tak obtížné, že je sotva zvládne současný zdravý člověk, natož pak ten nemocný.
Všechny zmatky a nesrovnalosti, se kterými jsem se při studiu jógy a jógové terapie setkávala, mě nakonec dovedly k přesvědčení, že jóga není nějaká konkrétní forma – přesné pozice, bandhy, složité dechové techniky a meditace, nýbrž že je to něco za formou – způsob, jakým věci děláme a cíl, kterého chceme dosáhnout. Vlastně se to tak říká v té otřepané frázi, že „jóga je cesta“. Nicméně pro praxi si nevystačíme jen se vzletnými frázemi. Potřebujeme nějakou jasnou oporu. K tomu slouží jógová filozofie se svými teoretickými koncepty paňčakóšou a aštángajógou. Jsou naprosto skvělé a výstižné, jen je potřeba tyto koncepty pochopit v souvislostech se současnými znalostmi a způsobem života a ne pouze kopírovat zastaralé fráze.
Teoretická kostra a pravidla jsou tedy jasná, ale jakou konkrétní formu praxe použijeme, v tom máme na výběr z nespočtu možností.
Mým prvním „osvobozením“, takovou malou mókšou, tedy bylo uvědomění si, že jóga není o konkrétní formě, že jógová lekce nemusí nutně vypadat tak a tak, a že mohu využít cviky a pomůcky z jiných systémů a svobodně tvořit, když vím, na co a jak chci působit.
Druhé „osvobození“ přišlo s pochopením toho, že všechny jógové techniky, i ty nejsložitější a nejbizarnější, mají v základu přirozené tělesné a duševní procesy. A především v rámci jógové terapie je tedy naprosto nezbytné tento základ do hloubky poznat a vnímat. Bez toho není možné dosáhnout skutečné vyváženosti a celistvosti.
Z výše zmíněného vyplývá jedno ze zlatých pravidel jógové terapie: Čím větší je nerovnováha, tedy zdravotní problém, tím mírnějšími a přirozenějšími technikami na ni působíme.
Například člověku s problémy v oblasti krku, ať už s páteří, se svaly nebo s orgány uvnitř, nedoporučím výrazné stlačování a natahování typu svíčka – ryba. A už vůbec ne několikaminutovou svíčku (sarvángásanu) s dechem udždžájí. Místo toho doporučím vytváření „vnitřního prostoru“ pomocí jemného rozhýbávání ramen a krku, vytahování se za temenem spolu s uvolňováním ramen a čelistí, kontrolu dechu a pozice jazyka.
Systém „stlačené hadice“ – nejdřív nějakou tělesnou část na delší dobu stlačím, někdy i s využitím bandh a zádrží dechu, a pak ji protipozicí uvolním a natáhnu – se dostal do současné jógy především ze středověké hathajógy, která měla jiný cíl a aktéry ve výrazně jiné kondici a jiných životních podmínkách, než v jakých žijeme dnes. Každý snad pochopí, že stlačovat nebo extrémně ohýbat opotřebovanou nebo poškozenou hadici není zrovna dobrý nápad. Přesto je tento způsob v józe stále využívaný a často uváděný jako terapeutický.
A není to jediný potenciálně nebezpečný prvek v józe, pokud ji chceme využívat terapeuticky. Vlastně i symbol jógy – ásana – zastavená nebo po delší dobu držená či zaujímaná pozice je z hlediska přirozeného pohybu něco ne zcela přirozeného. Silou držená nebo naopak uvolněně se roztékající pozice nepodporuje elasticitu fascií a ani vnitřní proudění (prány, chcete-li). I v tomto případě sloužilo původně zastavení pohybu ke zcela jinému účelu, než je dnešní fyzická zdatnost, ohebnost nebo zdraví. A podobných příkladů by bylo víc.
No… a teď se konečně dostávám k těm, kteří prodávají konkrétní sestavu na konkrétní problém, třeba na hormony. Kromě výše zmíněných výhrad se k tomu snad dá říct jen to, že každá dobře sestavená jógová praxe, která podporuje tělesnou pružnost, vnitřní pulsaci a proudění, je automaticky hormonální. Je-li dobře sestavená pro konkrétního člověka, pak je automaticky hormonální i terapeutická.
Vždycky znovu mě překvapí, že někdo prodává sestavu pro všechny, kterou je ale málo lidí schopných v původní podobě praktikovat. A tak se musí různě upravovat a modifikovat, ale pořád se chrání značka a běda, když by se někdo odvážil dát celou sestavu na web.
Největší absurditou je, že se tito prodejci hlásí k Pataňdžaliho aštángajóze, tedy i k etickým pravidlům jama i nijama, která jsou naprostým základem jógy. Dvě z těchto pravidel jsou aparigraha – neulpívání, nepřivlastňování a astéja – nekradení, nepřivlastňování. Zákaz přivlastňování můžeme tedy vnímat rovnou u dvou jógových etických pravidel. Jak tedy může k józe hlásící se člověk tato pravidla „přehlédnout“ v tak evidentní podobě? Že by ego a peníze?
Věci, které při práci s tělem, dechem a myslí skutečně do hloubky fungují, fungují proto, že vyvěrají z přirozených fyzických a psychických procesů, které jsou naší součástí. Jsou naším společným vlastnictvím a my na ně můžeme nahlížet z různých úhlů pohledu, využívat je různě, předávat si své zkušenosti, a tím se spolu dostávat k lepšímu vnímání a pochopení toho, co jest.
To je pravá jóga – praxe propojování!
Na závěr mi zbývá už jen postesknutí, že u nás v současné době neexistuje kvalitní komplexní vzdělávání v jógové terapii. Vzdělání, ve kterém by se propojila fyzio a psycho terapie s jógovými principy a teorie s hodnotnou praxí. Je ale otázkou, zda je něco takového vůbec možné v současném systému, kde proti sobě většinou stojí oficiální a tzv. alternativní medicína a kde se všechno odděluje do specializací a úzce zaměřených metod.
Umíme rozebírat detaily, vytvářet nespočet oddělených systémů, ale vnímat propojenost celku a nacházet souvislosti nám zatím moc nejde.
