O mně

Když jsem se začala věnovat vedení skupinových lekcí různých cvičebních směrů – od jógy přes pilates na podložce i na strojích, bodyforming, aerobik, různá balanční cvičení až po spinning – absolvovala jsem postupně velké množství školení. A místo toho, abych se cítila čím dál tím více „vyškolená“, vnímala jsem čím dál tím větší zmatek a nejistotu z různých mnohdy zcela protichůdných tezí a doporučení ohledně zdravotních účinků a nezávadnosti jednotlivých cviků. Moje bezradnost narůstala úměrně ke zvyšujícímu se počtu klientů, kteří mi před lekcí nahlásili nějaký problém s pohybovým aparátem. Působila jsem tehdy ve velkých pražských fitness centrech a nárůst klientů, kteří se snažili cvičením řešit problém s bolavými zády, či jeho prevenci, byl evidentní.

Power jóga a ostatní dynamické styly jógy mě ani zdaleka nepřesvědčily o schopnosti řešit nebo být prevencí zdravotních problémů. Ale stále víc mě lákala „tradiční“ jóga, někdy také nazývaná hatha jóga (tradiční jsem tehdy chápala ve smyslu „ne power jóga“ a netušila jsem, že v té podobě, v jaké se u nás hatha jóga většinou cvičí, není vlastně starší než pilates), protože popisy účinků jednotlivých tělesných pozic (ásan) v knihách o józe zahraničních i tuzemských autorů zněly velmi slibně. Napravení bolesti zad se jevilo jako hračka, navíc slibovaly vedle zdravotních účinků např. i mizení vrásek a pocit štěstí. No nezatoužili byste po tom?

Na začátku 90. let jsem sice dva roky s „tradiční“ jógou koketovala v systému Jóga v denním životě svámího Mahéšvaránandy, ale vyhnal mě přílišný ideologický tlak a sektářský závan. V roce 2008 jsem absolvovala kurz pro učitele jógy u Českého svazu jógy a posléze dvouleté studium pro učitele jógové terapie u České akademie jógy na FTVS. Až v posledním roce mých studií díky výměně hlavního indického vyučujícího za Jiřího Čumpelíka (učitele jógy a fyzioterapeuta v jedné osobě) mi teprve začaly věci dávat smysl. Do té doby to bylo jen veliké rozčarování. Připadalo mi, že se v moderních knihách o józe a často i na lekcích tvrdí úžasné věci, kterých ale ve skutečnosti není možné dosáhnout, anebo jen výjimečně. Že je to jen jakási hra, plná lákadel, mýtů a polopravd. Což mi ostatně z velké části později potvrdily i přednášky Lubomíra Ondračky o dějinách jógy a indické filozofii na Filozofické fakultě UK. To ovšem nikterak neznamená, že by se v tradiční józe (té původní) neskrývaly poklady maximálně užitečné a použitelné pro dnešní dobu!

Až když jsem do vlastní praxe i do práce s klienty zapojila principy vycházející z propojení jógy, vývojové kineziologie a tzv. integrální anatomie, začaly se dít „zázraky“. Pomohly mi také informace od mého partnera, který v té době studoval tzv. rolfing – fyzioterapeutickou metodu, která pracuje s fasciemi a souvisí s integrální anatomií, biotensegritou a nejnovějšími objevy o fungování pojivové tkáně a pohybového systému. Díky těmto moderním objevům jsem začala lépe chápat tělesný pohyb a dech a tím jako by se mi pak více otevřela moudrost a logika celého systému původní Pataňdžaliho aštángajógy.

Pochopení určitých principů mě osvobodilo od závislosti na metodách a dovoluje mi tvořit skupinové i individuální lekce podle potřeby a stavu klientů. Nebojím se do jógy zařazovat nové prvky a jógovým přístupem na druhou stranu obohacuji i lekce zdravotního cvičení.

Fungování pohybu fyzického těla bych ovšem do hloubky nikdy nepochopila bez filozofického přesahu a meditační praxe. I to byla dlouhá a mnohdy dost trnitá cesta, ale dnes děkuji za všechno, co mě donutilo jít „pod povrch“.

Kéž jsou všechny bytosti šťastné…
Kéž existuje vždy něco, o co se dá opřít a k čemu směřovat…
Kéž jsou naše životy, cesty a lásky smysluplné…