JÓGA A GRAVITACE
aneb co je špatně na jin józe
„Gravitace je terapeut“ – to je heslo rolferů – fyzioterapeutů, kteří se specializují na pojivovou tkáň (fascie) a pracují s tensegritou, tedy s tělem jako celkem. A také jóga je často vnímaná jako terapie. No ale jak dobře je ve skutečnosti tato terapeutická dvojice – jóga a gravitace – sehraná?
Následující zamyšlení je reakcí na velmi časté dotazy na seminářích a na určité nesrovnalosti mezi zhusta používanými technikami v jógové praxi a novými vědeckými poznatky o lidském těle. Je také reakcí ne četné příběhy lidí, kteří si nevhodným praktikováním jógy poškodili pohybový aparát.
Gravitace je největší neustále působící síla hmotné úrovně. Je názorným příkladem toho, že v projeveném dvojnostním světě má vše svůj pozitivní i negativní aspekt. Gravitace formuje tělesnou strukturu a umožňuje nám díky opoře cílený pohyb, ale na druhou stranu nás zatěžuje a zapříčiňuje tak nemoci a projevy stáří. Je tak naším největším pomocníkem i nepřítelem, terapeutem i škůdcem zároveň. Protože na nás působí neustále, tak ji většinou nevnímáme.
A přesto právě to, jak se snažíme vypořádat s přitažlivou silou hmoty, nás formuje a v lepším případě rozvíjí naše vědomí a síly. Formuje to nejen naši fyzickou strukturu (sílu svalů a míru pevnosti a pružnosti pojivové tkáně), ale i strukturu psychomentální. Protože emoční a mentální přitažlivost prožitků, které můžeme díky hmotnému světu zažívat, je na jemnějších úrovních analogií ke gravitačnímu působení. V tomto duchu se tak některé z jóg svými technikami zaměřovaly více na fyzické tělo a životní sílu a některé více na ovládnutí jemnohmotných procesů – emocí a myšlenek, ale v konečném důsledku směřovaly všechny k osvobození z pout hmoty, k mókše. Dokud ovšem vlastníme fyzické tělo, jsme vázáni fyzikálními zákony, stejně jako jsme vázáni dharmou (zákony „bytí“) a karmou (následky předchozích činů – z hlediska pohybu funguje karma spolehlivě stylem: co se v mládí špatně naučíš, to si tě ve stáří najde).
Poznáním, přijetím a využitím výše zmíněných faktorů získáváme energii; jejich ignorováním, popíráním nebo bojem s nimi energii ztrácíme, a to vede k ne-moci.
V běžných každodenních pozicích, tedy ve stoji nebo sedu, nás gravitace podporuje a dává sílu pouze tehdy, je-li tělo aktivně napřímené a funkčně zaosené. Jelikož nejsme statickou jednolitou sochou, ale synergicky se neustále pohybujícím a pulsujícím tensegritním systémem (tj. myofasciální 3D sítí, v níž jsou „zavěšené“ kosti a vnitřní orgány), vyžaduje zaosení neustálou nervosvalovou aktivitu a jemné korekce. Zkrátka „jenom“ rovně stát s oporou o tak malou plochu, jakou jsou chodidla, je vlastně ekvilibristika. Ještě složitější je nalézt optimální tělesnou geometrii v pozicích, ve kterých bychom za normálních okolností delší dobu nesetrvávali. Což je popravdě řečeno většina jógových ásan.
Vnímáme-li ásanu jako určité zastavení (zastabilizování) pohybu, jako postoj, můžeme ji ztotožnit s fyzioterapeutickým pojmem postura. Aby bylo jógové cvičení opravdu prospěšné a bezpečné, je zcela zásadní pochopit fakt, že posturální aktivita neboli udržení stability (jógové sthira) je řízeno automaticky jakousi hlubokou moudrostí těla, která dokáže využít gravitaci a nastavit optimální geometrii všech kloubů a souhru všech svalů, pakliže má jasné „zadání“! Toto zadání musí být přirozené, tedy ne ve stylu „chci se nasoukat do nějaké pozice nebo chci vydržet v nějaké pozici“, nýbrž je potřeba procítit jednoduchý smysl/záměr z hlediska přirozeného pohybu – kde se opírám, kam chci dosáhnout, kam vykročit, kam se podívat apod.
Pakliže není pozice přirozeně relaxační (např. leh nebo máme-li tělo, především páteř a hlavu, rovnoměrně podepřené), vyžaduje vždy přiměřenou aktivitu! Když píši přiměřenou, znamená to, že součástí každé aktivity by měla být i kontrola přebytečného napětí, které se většinou hromadí v konkrétních tělesných částech, např. v pásu čelistí, ramen a kyčlí.
Shrnu-li předchozí řádky, pak abychom s gravitací nebojovali, ale naopak využili její síly a aby byla skutečně terapeutem, tak se stačí od země odtlačit, vytáhnout ve směru pohybu (i pouhý stoj je vlastně pohybem vzhůru) a následně se v takto nastaveném tvaru (bez jeho změny) uvolnit a „vrátit“ gravitaci zpět přebytečné napětí. Tento postup lze praktikovat v každé pozici a při setrvávání v ásaně je potřeba jej neustále bdělou pozorností obnovovat a přidat i vědomí plnosti a rytmu dechu.
Opora a záměr jsou základní principy pohybu, kvůli kterým ale toto celé nepíšu.
Když jsem před lety začala navštěvovat lekce a pak i kurzy „tradiční“ jógy (tehdy se tomu tak říkalo, dnes bych napsala spíš hatha nebo nedynamická nebo ne-power), setkávala jsem se neustále s pokyny k bezúsilnosti a k dlouhodobému setrvávání v ásaně v úplném uvolnění, aby k prohloubení pozice došlo působením gravitace. Vše bylo samozřejmě doprovázeno upozorňováním na ahimsu (nenásilí) a nepřekračování vlastních limitů z mého pohledu nefunkční, spíše alibistickou frází: „Jděte jen tam, kam vám tělo dovolí.“ Proč je tato fráze nefunkční? Protože hypermobilního člověka pustí jeho měkká pojivová tkáň bez varovných znamení dál, než by bylo pro jeho pohybový aparát prospěšné a hypomobilní „tuhoš“ by se bez vědomého zpracovávání tahu, tedy kdyby se nesnažil jít dál, než ho v tu chvíli tělo pustí, nikdy dál zdravě neposunul. (Tedy po několikaminutovém uvolnění by se nejspíš v pozici dál dostal, ale s pravděpodobnými pozdějšími negativními následky. Viz dále.) Už tehdy mi tento „vyvěšovací“ způsob vnitřně neseděl, ale proč, to mi došlo, až když jsem začala trochu víc chápat fungování lidského těla v rámci integrální anatomie a díky novým vědeckým objevům o pojivové tkáni a fasciích.
Když se i u nás objevila jin jóga, která se prezentuje jako doplněk k silovým jógám a vyznačuje se několikaminutovým (4 a více minut) zcela uvolněným[!] setrváváním v některých běžných jógových pozicích, chápala jsem to jenom jako marketingový tah, pojmenovat nově a lákavě něco, co už tady jednou bylo. Tento styl jógy, ale navíc zdůrazňuje, že cílí speciálně na fascie, na pojivovou tkáň. A jelikož, jak jsem výše zmínila, to byly právě nové poznatky o fasciích, které mi objasnily, proč je dlouhé zcela uvolněné setrvávání ve většině jógových pozic nevhodné a může být i nebezpečné, nedovedla jsem si zpočátku tento rozpor vysvětlit. Z části mi jej objasnilo zjištění, že jin jóga byla „vymyšlena“ o několik let dříve (měla jsem DVD z roku 2005), než se objevily do té doby málo rozšířené poznatky o fasciích (z mezinárodního kongresu odborníků roku 2007). Autor jin jógy Paul Grilley tak vycházel z dřívějšího předpokladu, že svalová tkáň je elastická a pojivová je plastická – svaly z tohoto pohledu potřebují dynamický pohyb (jang) a pojivo malý tah po delší dobu (jin). Takhle jsem se to ostatně učila i já na FTVS ještě v roce 2010. Podle nových zjištění je ale právě elasticita, pružnost, vlastně téměř „pružinovost“, důležitou vlastností pojivové tkáně. Pomáhá jí akumulovat a následně uvolňovat energii. Umožňuje tělu držet tvar a zároveň ho pustí do pohybu stejně jako elastické oblečení. Pohyb je tak tvořen součtem svalových kontrakcí a pojivového „pružení“.
Pro zjednodušení si představte pojivovou tkáň (svalové povázky, šlachy, vazy, kloubní pouzdra apod.) jako gumu nebo spíš pružinu různé síly a tuhosti. Tam kde je v těle potřeba umožnit větší pohyb, je tenčí a pružnější; tam kde je nutné udržet větší stabilitu, je tlustší a pevnější, ale všude by měla být pružná a schopná se časem (v řádu měsíců a let) měnit podle držení a potřeb těla. Stejně jako guma u kalhot nesmí pojivo škrtit, ani být příliš povolené a optimálně se musí přizpůsobit postuře i pohybu.
Chceme-li mít zdravý nejen pohybový aparát, musí tedy pojivo zůstat pružné! A jaké pohyby pojivové 3D síti svědčí a podporují její pružnost? Ty, které mají určitý rytmus a rychlost, jako skoky, švihy, kývání, pérování, vlnění, kroužení apod. Naprosto zásadním faktorem pro udržovaní pružnosti je správné dýchání a prospěšný je také pohyb v rytmu dechu. Dále je vhodný různorodý, proměnlivý, nezátěžový (ne příliš silový), „hravý“, flow pohyb a mentální představa lehkosti a radosti. Pro inspiraci je dobré se podívat na pohyb malých dětí. Také na špičkových sportovcích nebo např. i na mistrech tajči můžeme vidět pružnost vycházející kromě tréninku i ze schopnosti částečně se uvolnit během aktivity.
Co se stane, když se v nějaké pozici (vyjma vysloveně relaxačních, viz výše) zcela uvolníme a necháme „působit gravitaci“? Jak bylo výše řečeno, jsou v těle pevnější a pohyblivější oblasti. Když spojíme za sebou dva kousky gumy, tužší a měkčí, chytneme je na obou koncích a natáhneme, zjistíme, že se prodloužil pouze pružnější kousek, zatímco tužší téměř vůbec. Něco podobného se děje v tělesné pozici, která nemá jasnou vnitřní aktivitu (oporu a směřování), např. ve zcela uvolněné paščimóttánásaně (předklonu v sedě s nataženýma nohama). Začnou se natahovat slabší a pružnější časti a ty tužší ne. Nedojde navíc k dostatečné svalové stabilizaci páteře, kterou zabezpečují hluboké posturální svaly a váha trupu tak visí převážně na pojivových strukturách (vazech a aponeurózách). Při častém praktikování tímto způsobem, může po čase dojít na pojivové tkáni k patologickým změnám. Pojivo se na některých místech „vytahá“ a páteřní obratle tak přijdou o důležitou ochranu nebo se naopak bude tělo snažit přetěžovaná místa ochránit tak, že v nich pojivovou tkáň abnormálně posílí. Vytahané vazy nezabrání při náhlé zátěži vytlačení a poškození meziobratlové ploténky a umožní nežádoucí pohyb, který může vést k zánětu obratlových kloubů; zatímco zahuštěné a ztluštělé pojivo omezuje pohyb, utlačuje nervy a způsobuje bolest. To samé se může dít nejen na páteři, ale i u všech ostatních kloubů, především u kyčelních a ramenních.
Tuším, že si v jin józe někteří toto nebezpečí uvědomili. Protože jak jinak si vysvětlit pokyny z knih o jin józe, že je potřeba jít v pozicích pouze do 60% maximálního rozsahu. Což je ale „utopistický“ pokyn. Hypermobilní člověk těžko vnímá svých 100%, natož aby odhadl 60%, a tuhoš se při 60% vlastně ani do pozice nedostane.
Sám hlavní propagátor nových objevů o pojivové tkáni Dr. Robert Schleip z univerzity v Ulmu vyzdvihuje tzv. funkční strečink. Tedy takové protahování, které obsahuje vždy přiměřenou aktivitu i uvolnění a zapojuje celé tělo. A přesně tak by vlastně měla vypadat ásana. I když některá vyžaduje větší svalovou aktivitu než jiná, přesto by každá měla být „spojením protikladů“ – aktivity a uvolnění. I v těch nejsilovějších ásanách je potřeba hledat uvolnění a v uvolňujících pozicích udržovat přiměřenou aktivitu. Jen tak docílíme optimálního rozprostření sil, jen tak udržíme v těle dlouhodobě rovnováhu.
Abych nebyla špatně pochopena, zdůrazňuji, že rizikovým je míněno pouze dlouhotrvající zcela pasivní uvolnění. Chvilkové uvolnění v řádu několika dechů v jakékoliv pozici je něco jiného. To je naopak prospěšné a může sloužit k důkladnějšímu uvolnění konkrétní tělesné části a k uvědomování si rozdílů mezi aktivitou a pasivitou. A zrovna tak patří do jógové praxe úplná déletrvající relaxace, ovšem v k tomu určených relaxačních pozicích (optimálně v šavásaně).
Jít „zlatou střední cestou“ neznamená střídavě vyrovnávat jeden extrém tím opačným! Tedy ne se hnát za výkonem v jang/power/aštánga józe, a pak regenerovat při jin/hatha/restorativní józe. Cílem souhry jinu s jangem je přece tao – spojení protikladů. Jóga by navíc měla být i výukou optimálního fungování pro běžný život, a i v něm bychom měli umět propojit aktivitu a uvolnění do plynoucího tao, do konání v nekonání.
A opět, abych nebyla špatně pochopena – jógové lekce mohou a mají nabízet širokou škálu obtížnosti – od těch fyzicky náročných až po ty nenáročné, ale vždy by měly dodržovat pravidla zdravého pohybu.
O celé této problematice by se dalo napsat mnohem více. Je obsáhlá, protože v sobě zahrnuje nově objevené vlastnosti tělesné struktury, poznatky vývojové kineziologie a vlastně i psychologii a schémata lidského skupinového chování. Pro mě je opět důkazem toho, jak často dnes v záplavě informací a v honbě za hmotnými i duševními zisky zapomínáme na zdravý rozum.
