Být či nebýt v těle, a míněno je samozřejmě být tam či nebýt bdělou pozorností, protože jinak jsme tam pořád ať chceme nebo nechceme, tak to je jedna z těch „humorných“ otázek. I když asi jen pro toho, kdo se snaží dobrat podstaty sebe sama, vesmíru a vůbec…
Procházím-li plynule pozorností všechny principy zdravého pohybu, tedy udržuji-li odpovídající tělesnou aktivitu (směřování), korekci napětí a plnost dechu (je míněna plnost prostorová ne množstevní), spojuji se přirozeně s inteligencí těla a vnímám se ve svém vnitřním prostoru.
Aktivitou tělu říkám „tady jsem a tam směřuji“, uvolněním přebytečného napětí mu dávám důvěru v jeho moudrost a dechem propojuji vědomí s prostorem a okamžiky s plynutím.
A… je to radost (tedy většinou).
Je ale dobře snažit se neustále spojovat s tělem (myslím s tím vlastním, s těmi nevlastními je to jiná humorná kapitola)?
Různé spirituální systémy a autority, dřívější i současné, na to mají, jako ostatně na všechno, různé názory a rozdílná doporučení.
Někde je nejvyšším cílem schopnost se od těla odpojit. A to v extrémní podobě zcela – prý existovaly techniky vědomé jógové „sebevraždy“ – ale většinou se samozřejmě jedná jen o určitý druh a míru odstupu. Hmotné tělo je v tomto pojetí nositelem bolesti, rozkladu, tíže, závislostí, omezení a při těsném zanoření může být obtížné zaujmout odstup a nadhled. Tudíž je potřeba hledat radost a blaženost pouze ve výšinách ducha.
Někde se naopak považuje za vrcholnou dovednost být ve svém těle neustále vědomě přítomen a učit se všechny aspekty hmoty přijímat a nehodnotit. A co víc, čerpat z jejích sil a hluboké moudrosti, a tak získat nad sebou samým kontrolu.
Na první pohled je odpověď jednoduchá – záleží přece na okolnostech a momentálních potřebách, kam pozornost směřovat. Jenže i pozornost stejně jako i ostatní řídící mechanizmy v nás funguje z největší části na základě vrozených a naučených vzorců. A tedy to, jakým způsobem převážně pozornost používáme a kam ji směřujeme, se časem fixuje. A chceme-li dosáhnout hloubky a mistrovství v jednom, není pak tak snadné přepnout do druhého.
Ideální řešení by asi zvládla jen „chytrá horákyně“, která ve známé pohádce před krále přijela-nepřijela, oblečená-neoblečená s darem-nedarem, a v tomto duchu by v těle byla i nebyla.
A ještě lépe by to určitě zvládla Schrödingerova kočka – svatý grál kvantové fyziky, která umí zaujmout kvantovou superpozici – být i nebýt.
Což mě utvrzuje v přesvědčení, že jsou kočky nejlepšími jogíny. Umí se dokonale protahovat a zaujímat s lehkostí krkolomné a zamotané pozice (a navíc i s ocáskem), ovládají náročné očistné techniky pomocí myších kožíšků a bohužel i ptačích pírek, což je předobraz tzv. sútra dhauti. Pránájámické kapálabháti, tedy prudké vyfrkávání místo kapesníku také zvládají. Navíc jsou individualisté a dokážou ignorovat okolí, když na to přijde. Jen ta masožravost je se sádhanou v rozporu, ale to je asi jen nutná protiváha, aby nedošlo k jejich svatosti příliš rychle a mohly nám lidem na té nesmírně vtipné cestě při spojování protikladů dělat společnost.
p.s. pejskaři prominou…
